Dvojí metr?

Asi před týdnem proběhla v médiích zpráva o smrti Jaroslava Janoty, který měl nastoupit dvanáctiletý trest za úmyslný trestný čin vraždy ve stadiu pokusu. Tento trest mu vyměřil soud za střelbu na exekutory. Chtěl Jaroslav Janota opravdu úmyslně zabíjet?

V úterý 12. ledna 2016 se Jaroslav vrátil z noční směny a šel spát. Ze spánku ho vyrušil pohyb osob v předsíni. Tyto osoby se snažili dostat do jeho pokoje. V obavách o svůj život si připravil svoji legálně drženou zbraň a namířil na otevírající se dveře. V nich spatřil dva muže, kteří se lekli a dali na útěk.

Jaroslav šel ke dveřím a zajistil je západkou. V tom slyšel, jak se jeden z mužů vrací, zdálo se mu také, že slyší kovové zvuky podobné nabíjení dlouhé zbraně. Rozhodl se pro varovný výstřel. Potom dveře otevřel a namířil na osobu, která stála za nimi. Ta se dala na útěk. Když chtěl zavřít hlavní dveře, všiml si na nich papíru, podle kterého zjistil, že šlo o exekutory. Po několika minutách přijela zásahová jednotka a pan Janota vyjednavači odevzdal zbraň a byl zatčen.

Po výslechu a noci strávené v cele předběžného zadržení byl pan Janota propuštěn. Vyšetřovatel ho obvinil z trestného činu vyhrožování zbraní úřední osobě a maření výkonu soudního rozhodnutí. On sám tvrdil, že nechtěl nikoho zabít, pouze se bránil, neboť exekutory považoval za lupiče. Při incidentu nikoho nezranil, za svoje jednání se omluvil.  I přesto žalobce pro něj navrhoval patnáctiletý trest za vraždu ve stadiu pokusu a vyhrožování. Obhájkyně naopak žádala zproštění viny v otázce vyhrožování a v otázce vraždy navrhovala překvalifikovat čin na zabití ve stadiu pokusu s tím, aby byl pan Janota dostal podmíněný trest. Nakonec byl odsouzen ke dvanácti letům vězení.

V této souvislosti se mi vybavil případ z 10. prosince 2013, kdy členové Útvaru rychlého nasazení a protikorupčního útvaru PČR prováděli domovní prohlídku u albánského podnikatele Skendera Bojku. Ten se podobně jako pan Janota domníval, že jde o osoby, které ho chtějí napadnout a legálně drženou zbraní střílel přes dveře. Jednoho z policistů zasáhl a zranil. Hájil se tím, že volání „Policie“ neslyšel. Bojku byl odsouzen na pět let nepodmíněně, Vrchní soud trest o rok zmírnil, to potvrdil i Nejvyšší soud. Ústavní soud však všechny rozsudky zrušil a v květnu 2016 byl Skender Bojku propuštěn na svobodu.

Dva případy, kdy si dva různí lidé, držitelé legálních zbraní mysleli, že jim někdo usiluje o život. Proč jeden, který nikoho nezranil, byl potrestán dvanácti lety vězení a druhý, který zranil zasahujícího policistu, byl osvobozen? Ano, oba případy se staly za jiných okolností, podstata je však stejná – ani jeden z nich nepoužil zbraň s úmyslem zabíjet, ale bránit se. Nerozumím tedy, proč soudy vydaly tak rozdílné verdikty.

Skender Bojku se vrátil ke své rodině a může žalovat stát za dobu strávenou ve vězení a požadovat odškodné.

Jaroslav Janota se nakonec nástupu trestu vyhnul. Nedokázal se smířit s délkou trestu. Na přednáškách z penologie nás učili, že po cca 5ti letech ve výkonu trestu se člověk vrací jiný a má problém se vrátit do normálního života. Pan Janota to nejspíš také věděl, a tak zvolil způsob, který je, jak sám napsal na svém blogu – „až příliš definitivní a jediný“. Dne 22. února 2016 ukončil svůj život skokem ze sedmého patra.

Dle mého názoru jde o zbytečnou smrt normálního pracujícího člověka. Nemohu soudit do jaké míry mohl za svoje dluhy, nicméně je řešil a splácel je. Jak on sám popisuje „byl užitečný“ – pracoval, platil daně, nikomu neubližoval. Když jeho trest porovnám s tresty grázlů parazitujících na nás ostatních, tak ho nepovažuji za adekvátní. Lidé rozhodující o osudech ostatních, by se nad tím měli zamyslet….

Zde je odkaz na poslední příspěvek blogu Jaroslava Janoty – Jak se to vlastně celé stalo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *